Tímto snímkem začíná poutavá kniha od Barbary Demick, redaktorky listu The Los Angeles Times, nazvané Nothing to Envy (Není co závidět). Autorka poutavě popisuje příběhy „obyčejných životů“ Severokorejců a vytváří velmi živý obraz toho, jak tvrdé mohou být represivní režimy. Kastovní systém, kádrové posudky, udávání pro potěšení strany, rodiny natěsnané v domcích o jedné či dvou místnostech, povinné obdivování vůdce, hlad nebo nedostatek elektřiny. To jsou některé příznaky (nejen) severokorejské všední reality, o kterých člověk ví nebo si je dokáže vyvodit. Co pro mne však bylo zarážející: „Věděli jsme, že se máme špatně, ale mysleli jsme, že jinde na světě je to ještě horší,“ popisuje Miran, která z KLDR uprchla. Nicméně lidé věří, že Velký Vůdce Kim Ir-sen ze svého sarkofágu jako duch svatý pečuje o svůj národ.
Představa tak silného zajetí myslí, tak silné indoktrinace, předčící snad i Orwellovu antiutopii 1984, podpořené navíc silnou izolací země formuje otázku – Co se stane, až režim padne?
Věřím, že každý, kdo má trochu soucitu s lidmi, kteří se ocitli v krutých podmínkách, jim přeje lepší život. Ale představa Jižní Koreje, jež bude muset investovat těžce odhadnutelnou částku do obnovy severní půlky poloostrova, vytváří obraz ponuré budoucnosti. Miliony imigrantů a nutnost revitalizace ekonomiky v troskách a řešení dalších problémů, které z toho vyplývají. Bude to břímě, jež patrně neponese pouze jedna generace.
Z Evropy známe příklad toho, jak vypadá sjednocení. Německo, jedna z nejsilnějších světových ekonomik, potřebovalo dlouhá léta, aby alespoň částečně vyrovnalo rozdíl, který způsobil za téměř 50 let komunistický režím.
Oproti dnešní Severní Koreji byla NDR bohatým a prosperujícím státem.
Zvítězí morálka nebo racionální ekonomické zájmy?